Září 2016

"Oprátka ze strachu"

27. září 2016 v 20:50 | Rositablog |  Téma týdne
Na oprátce ze strachu, najdou všichni útěchu.
Kdo ji nemá, nežije, ten láskou se neopije.
Kdo nemá ji a nežárlí, ten nikoho nemiluje.
Kdo žárlí, a miluje, oprátku si nasazuje.
Na oprátce ze strachu, máme všichni útěchu.

To byla taková krátká básnička k tématu týdne. Zpočátku jsem nevěděla, jak s tématem naložit, I PŘES TO doufám, že to bude stát za tu chvilku času, kterou mi věnujete.
Oprátka ze strachu, podobné téma jako "Strach z vlastních myšlenek", nemyslíte? Někdo mi kdysi řekl, že když člověk nemá strach, tak to vlastně ani není člověk. Ono totiž není strach jako strach.
Být Vámi, na všechny ty nemysly o strachu bych radši zapoměla! Já nemám co lidi poučovat o strachu, každý má ten svůj a basta! A vůbec, toto téma týdne se mi zdá být absurdní. Ani nevím, proč jsem na toto téma psala článek. Snad abych nevyšla ze "cviku". SNAD.

"Kdo vlastně jsem?"

20. září 2016 v 17:45 | Rositablog |  Téma týdne
Kdo vlastně jsem? Rosita. A ještě k tomu JSEM ORIGINÁLS vyplazeným jazykem. Každý z nás je originál. A ať si každý říká co chce, jsme takoví jací jsme a nikdo nám do toho nemůže mluvit (nebo spíš nám do toho lidi mluví, ale nejlepší je, nebrat to vážně). Jak říkám já : Lidem, co mě mají rádi, je úplně jedno jaká jsem. A lidi, kterým to vadí (ti, co mě nemají rádi), mi jsou u..... No to je jednoNevinný. Podstatné je, být sám sebou a nenechat si od kohokoliv diktovat, jaký býtJe na prachy a jak žítÚžasný.

Viděla jsem vlastní smrt!

17. září 2016 v 16:39 | Rositablog |  Sny a povídky, i na přání
Bylo mi 16. Máma a bratr od nás odešli, protože táta moc pil. Já jsem mohla u otce ještě měsíc zůstat, abych mu pomohla se dostat psychycky dostat z dna. Zůstala jsem. Ale ne na dlouho. Po týdnu nervů jsem to prostě nedala a utekla jsem. Ani nevím, proč jsem nešla k matce.
Na útěku jsem byla asi 3 dny a pevně jsem věřila, že mému otci to bylo srdečně jedno a matka o tom ani neví. Měla jsem hlad, ale neměla jsem peníze. Přespávala jsem ve škarpách, ve křoví. Dostala jsem se do vesnice jménem Husohlávky. Procházela jsem okolo mnoha domů, ale jeden mě zaujal. Nestydím se říct, že to byla ruina na spadnutí. Ale pozala jsem, že tam někdo bydlí, protože za domkem byla udžovaná zahrádka, na které rostly jen brambory. Zazvonila jsem a otevřela mi stará babička. Nabídla jsem jí, že za peníze jí celou zahradu sklidím a postarám se o ni (o zahradu). Babička se šedivými vlasy svolila a já se dala do práce. Můj výdělek byl asi 500,-. Najedla jsem se a koupila nějaké šminky a paruku. Ihned jsem vypadala o 6-7 let starší.
Začala jsem si přivydělávat jako "pomocnice důchodců", chodila jsem na nákupy, vyřila uklízela, pečovala o zahrady... Nakonec si mě vzala pod křídla jedna poloslepá paní, které bylo něco přes 60 let. Byla jsem spokojená, nikdo mě nehledal a já si nedokázala představit, že bych se vrátila k otci nebo k matce. Doma byli jen samé starosti.
Na "svobodě" jsem byla asi 1 rok, když mne začal sledovat neznámý chlapík. Trvalo asi 4 dny, než jsem poznala, kdo to je. Otec. Ten otec, co mně, matku i bratra psychycky ničil. Byl oděven v kožichu, snad z medvěda. Byl to starý kožich po pradědovi Ignácovi. Další den mě oslovil (rozhovor Vám nepopíši). Shodil ze sebe kabát a proměnil se v Satana, co mi pomalu sál duši. Bezvládně jsem upadla na zem a nemohla se ani hnout. Jen jsem pozorovala, jak se ze mě pomalu vytrácí život...
PAK JSEM SE PROBUDILA.
Vím, asi jste ihned na začátku poznali že se nejednalo o skutečnou událost, nýbrž o výplod mé fantazie. Byl to jen sen a když sem se z něj probudila, byla jsem šťastná za rodinu, kterou mám i za svůj drahocenný život.



"Strach z vlastních myšlenek"

6. září 2016 v 8:00 | Rositablog |  Téma týdne
Strach z vlastních myšlenek máme skoro všichni. U lidí je to přirozené, naše fantazie nezná mezí. Někteří lidé mají strach z vlastních myšlenek jen v dětství, jiní celý život. No ale náš strach z myšlenek je mnohdy oprávněný a někdy až nesmyslný. Oprávněný, když máme strach o nějakou osobu apod., nesmyslný když si začneme představovat např. konec světa, což někteří lidé dělají . Chci jen říci, že jakýkoliv strach, ať smysluplný či ne, má kořeny v našich myšlenkách.

"První vzpomínka"

5. září 2016 v 17:01 | Rositablog |  Téma týdne
Prvních vzpomínek máme hodně. První vzpomínku na tátu, na mámu, na bratra, na jezečíka, na toho pána co bydlí vedle a pořád nadává, na strom, na Frantu, na..... Je jich strašně moc, ale pamatujeme si naši vůbec první vzpomínku? Ne. Ale já když jsem byla malá, jsem si svou první vzpomínku vymyslela. Odehrávala se v "mámině břiše", tvrdila jsem, že jsme tam s mými o 10 a 9 let staršími bratry hráli na schovávanou a nakonec jsem tomu sama začala věřit. Bylo obdivuhodné, jakou jsem měla fantazii, protože jsem věřila svému výmyslu, že se svým o 10 let starším bratrem jsme dvojčata. Trhlé, že?